Dějiny Dominikánské republiky

Nejstaršími obyvateli Dominikánské republiky byli podle archeologických nálezů šperků, keramiky a zbraní indiáni nepříliš rozvinuté kultury Tainů. Z jejich historie je jisté jen, že připluli pravděpodobně ve druhém století našeho letopočtu na kánoích z delty řeky Orinoko v jižní Americe. Tyto indiánské kmeny se věnovali zemědělství a rybolovu. Uctívali mnoho bohů (s tím byla spojena existence šamanů) a žili v rodových společenstvech a svou zemi nazývali Quisqueia (“Matka země”,).

Kmene Tainů zde žili v míru až do 11. století, kdy se na poloostrově Samaná, v severní části ostrova, usídlili Karibové (po nichž byla později oblast pojmenována). Jednalo se o velmi bojovný národ válečníků, který postupně začal Tainy vytlačovat z jejich vesnic. Karibové věřili, že síla, chytrost a schopnosti zabitého nepřítele na ně přejdou, pokud snědí jeho maso, byli tedy kanibalové.

Příchod prvních Evropanů

6. prosince 1492 přistála u břehů ostrova loď Santa Maria s Kryštofem Kolumbem, který ostrov pojmenoval Hispaniola. Tehdy si do svého deníku poznamenal slova: „Je to nejkrásnější země, jakou lidské oko kdy spatřilo.“ Mírumilovní Tainové byli k výpravě přátelští, mořeplavce obdivovali, přinášeli různé dary a pomáhali jim. Členové výpravy proto zpočátku respektovali pravidla zdejší společnosti a nějakou dobu žili s Tainy ve vzájemné symbióze. Netrvalo však dlouho, než si uvědomili, že můžou získat obrovské přírodní bohatství, využili své převahy a začali celý ostrov kolonizovat – zakládali města, stavěli domy, pevnosti, kostely a paláce, těžili a drancovali, co se dalo.

Již v roce 1496 bylo založeno hlavní město Dominikánské republiky Santo Domingo. Španělé si začali podrobovat obyvatele Tainy, kteří museli dodržovat španělské zákony a stávali se z nich otroci nuceni k těžkým pracím v dolech i na plantážích. Původní obyvatelé byli také obráceni na katolickou víru a ti, kteří odporovali, byli zabiti, někdy byly vybíjeny dokonce i celé vesnice. Tainové vymírali i kvůli infekčním nemocem, které sem zavlekli Španělé a kterým se jejich imunitní systém neuměl bránit. Brzy se počet původních obyvatel velmi zredukoval. Jakmile začalo otroků z řad indiánů ubývat, rozhodli se Španělé dovážet otroky z Afriky.

Dovoz otroků z Afriky

Protože původní obyvatelé ostrova Taini nebyli příliš fyzicky zdatní, byli spíše mrštní než silní, začali velmi rychle vymírat, rozhodli se španělští kolonizátoři dovážet z Afriky černé otroky. První loď s novými silnými otroky přistála v Santo Domingu v roce 1509. Během velmi krátké doby tak černé obyvatelstvo, které nemělo jakékoliv práva, tvořilo většinu populace.

Význam Hispanioly slábne

V polovině 16. století začal význam Hispanioly pro Španělské království slábnout. Španělská koruna v té době ovládala již téměř celou střední a jižní Ameriku, kde byly objeveny další a mnohem významnější naleziště drahých kovů.

V roce 1586 dorazila ke břehům Hispanioly pirátská flotila sira Francise Drakea, která ostrov drancovala, vyplenila a spálila.

Celé 17.-18. století spolu o nadvládu nad ostrovem soupeřily Francie a Španělsko. Západní část ostrova (dnešní Haiti) patřila v 17. a 18. století Francii, východní část Španělsku – což mělo později vliv na jazyk obyvatel – dnes úřední jazyk Haity je francouština a úřední jazyk Dominikánské republiky je španělština. V průběhu několika let se lid pokusil o svržení nenáviděných guvernérů, ale všechna povstání byla tvrdě potlačena.

Nezávislost Dominikánské republiky

Nezávislost získala Dominikánská republika až 27. února 1844, v tomto roce také končí okupace španělské kolonie Santo Domingo. Zásluhu na tom měl Juan Pablo Duarte zakladatel a vůdce tajné vlastenecké společnosti „La Trinitaria“. Obsadil společně s dalšími vzbouřenci pevnost v hlavním městě Santo Domingu a vyhlásil samostatnou Dominikánskou republiku. Dnes je Juan Pablo Duarte považován za národního hrdinu, nestal se však první prezidentem.

Prvním prezidentem Dominikánské republiky se následně stal armádou podporovaný, mocný velkostatkář Pedro Santana, který zůstal u moci do roku 1861.

Samostatnost země však neměla dlouhého trvání. Místní se obávali vojenské invaze Haiťanů a dobrovolně se vrátili pod španělskou správu. Druhá revoluce proběhla v roce 1863, kdy byli Španělé definitivně vyhnáni a byla vyhlášena druhá republika.

Nedlouho na to byla s USA podepsána smlouva o přátelství, dopravě a obchodu. Američané poskytli Dominikánské republice úvěry na veškerou potřebnou modernizaci, na zlepšení zdravotní péče a školství, a tím si zajistily nad zemí finanční a mocenskou kontrolu.,

Vláda rodiny Trujillů

Se stoupající hrozbou komunismu chtěly USA v čele Dominikánské republiky osobu, která by s komunismem jasně nesouhlasila. V roce 1930 byly na nátlak USA zmanipulované volby prezidenta, který dostal více hlasů než kolik vůbec bylo voličů. Dosazen do funkce prezidenta byl Rafael Trujillo, tehdejší šéf policie. Diktátor Trujillo nastolil tvrdý režim proti opozici, věznil a popravoval své odpůrce a v rámci snu o „bílé společnosti“ organizoval vyvražďování černošského obyvatelstva a zvlášť přistěhovalců z Haiti. Zabito bylo v té době kolem 20 000 lidí z řaď černochů. Za jeho vlády byly otevřeni dveře do země Židům utíkajícím před nacismem, kteří měli plodit děti s místními ženami a tím „zesvětlit“ národ.

Prezident Trujillo dosazoval do významných funkcí výhradně členy z řad své rodiny, a tak není vůbec divu, že se po několika letech drancování a převádění peněz na soukromá konta stala z Trujillů nejbohatší rodina světa.

USA se postupně přestávalo líbit příliš okaté porušování lidských práv, ke kterému v Dominikánské republice docházelo. CIA vycvičili speciální komando složené z Dominikánců, které na něj v roce 1961 spáchalo úspěšný atentát.

V zemi následně vypukla občanská válka a zbytek rodiny Trujillů ze strachu emigroval.

Vláda diktátora Balaguer

Dalším prezidentem se stal Joaquín Balaguer, jehož autoritativní styl vlády se rozhodně nedal označit za demokratický a spíše navazoval na jeho předchůdce Rafaela Trujilla. Nadále byla omezována svoboda slova, ničím zvláštním nebyla korupce, zneužívání úřední moci, špatné hospodaření a únosy. Vysoké zadlužení Dominikánské republiky a inflace donutily nastolit razantní sociální reformy, což mělo za následek nezaměstnanost a chudobu obyvatel. Jediné, co pomohlo místní hospodářství zotavit, byl turistický ruch, který Balaguer podporoval.

Dominikánská republika dnes

Od 70. let se Dominikánská republika stává středem pozornosti turistů, kteří přinášejí zemi finanční zisky a na cestovním ruchu je Dominikánská republika z velké části závislá dodnes.

I přesto, že zůstává Dominikánská republika nadále chudou rozvojovou zemí, v posledních letech je již patrný jistý ekonomický vzestup.

V současné době je v čele Dominikánské republiky dvoukomorový parlament, který má celkem 150 členů, prezident je zároveň předsedou vlády a je volen občany na období 4 let.